† 16. 01. 2012 | kód autora:
9wA O prázdninách 2009 jsem se vydala vstříc Anglii - vypilovat znalost angličtiny. Brácha mi zařídil pobyt v jižním městě Brighton, které je přímo u moře a je tam nejvíce slunečných dnů během roku z celého Spojeného království. Opravdu nic se nevyrovná tomu, když vás v těch letních vedrech ovívá vlažný větřík vanoucí od moře.
Táhlo mi tehdy na 17 let, když mě brácha naložil na Ruzyni do letadla a nechal mě vstříc vlastnímu osudu. Z letiště Glasgow jsem se jakž takž vymotala a nasedla s velkým lodním kufrem na vlak, který mě odvezl do Brightonu. Celou cestu jsem stresovala, jestli jedu správným směrem. Sice jsem si omylem sedla do první třídy s lístkem do třídy druhé, ale měli pro mě pochopení a jen mi ukázali cestu ke správnému vagonu.
Nakonec jsem opravdu vystoupila na Brightonském nádraží a rozhlížela se kolem sebe. Taxíky tam stály v nekonečné řadě a pořád jich bylo málo. Já byla naštěsí vybavena lístečkem, na kterém jsem měla přesnou adresu domu své hostující rodiny, u které jsem měla strávit tři týdny. Popravdě jsem se trochu bála jet s taxikářem v autě sama, protože to byl Arab - ostatně jako každý druhý taxikář v Anglii. A ti, jak známo, bývají velice vášnivý k ženám (jakéhokoli věku, vzrůstu, vzhledu.. ). Každopádně mě dovezl v pořádku a celou cestu se se mnou snažil nějak komunikovat, takže jsem se uvolnila a napětí ze mě úplně spadlo. Po chvíli zase vzrostlo, když mě vysadil u domu, já mu zaplatila a nechal mě tam stát samotnou. Shlédla jsem dům odshora dolů a a hrdě vykročila ke vchodu.
Když jsem zaklepala, nevěděla jsem pořád, co mě čeká. Ku podivu otevřela mladá britka (velice pěkná na britské poměry) s širokým, příjemným úsměvem a s malým dvouletým klukem na rukou. Konečně jsem si oddychla, i když určitá dávka ostýchavosti ve mě pořád převládala. Po několikda dnech ze mě ale všechno opadlo, nastoupila jsem do školy (intensive cours - 30 hodin výuky/5 dní) a seznamovala se s ostatními lidmi a snažila se chápat jejich mentalitu, zvyky a prostě všechno.
Rodina byla úžasná. Občas jsem dostala malého na starost a upřímně řečeno jsem si s ním popovídala nejvíc ze všech, protože jeho kvalita angličtiny byla zhruba na úrovni té mé. Každopádně se pak beze mě nechtěl ani koupat. Pokud jsem nestála mezi dveřma koupelny, začal křičet a odmítal další spolupráci při koupeli a tak jsem byla pravidelně každý večer součástí jeho mycího rituálu.
† 16. 01. 2012 | kód autora:
9wABylo to začátkem prosince, kdy jsme měli na programu několik Vídeňských poznávacích zastávek. Nebyly to ale ty kalsické, na které se jezdí obyčejně. Jednodenní výlet do Vídně zařizován stavařem-fanatikem.
V prvé řadě by mě nikdy nenapadlo, že zrovna s naší školou pojedeme na vánoční trhy do pohádkové Vídně. Protože se trápíme na stavební průmyslovce, byl v podstatě oficiální cíl cesty úplně jiný. Mířili jsme k nedostavěnému bývalému jižnímu nádraží, které má být architektonickým skvostem dopravního stavitelství Vídně. Bohužel asi jen z ptačí perspektivy. Nic zvláštního, než střechy nad nástupišti, jsem nezaregistrovala. Pokud teda nepočítám moderní vybavení. Ale tohoto 'detailu' si nejspíše všimne jenom někdo s českou mentalitou, protože u nás je naprostá samozřejmost mít všude nehorázný bordel. U nádraží je zhotovena vyhlídková věž, na kterou se vyjede skleněným výtahem (nic pro ty, co se bojí výšek, jako já) a která je vysoká přibližně 60 m. Co si budeme nalhávat? Většina z nás nakonec stejně obdivovala spíše krásy Vídně než rozestavěné nádraží a mravenčí dělníky v oranžových vestách. Ovšem náš pan ředitel byl unešen. Je to hold 'dopravák' tělem i duší.
Další zastávka byla v budovách OSN, kam se asi nedostane každý během svého krátkého života. Neřekla bych, že je to nedostupností. Spíš by nikoho nenapadlo se vydat zrovna na tuto výpravu. Hned u vchodu vás téměř svlíknou, ale 'securiťáci' jsou velmi přátelští a usměvaví lidé (pokud u Vás nenajdou nějakou devítku apod. ). Občas je tam možnost si popovídat i česky, ale je to opravdu náhoda. Průvodce na nás mluvil anglicky a tak třičtvrtě lidí vůbec nepochytili, o čem to celé bylo. Náš pan ředitel nás tam vzal, abychom se kochali architektonickým dílem tří budov. Nakonec jsme si ale odnesli mizivé znalosti a zkušenosti s funkcí OSN (pokud se to takto dá nazvat). Jediné, co si odtamtud detailně pamatuji, je Nobelova cena za Mír. Málokomu se poštěstí ji vidět ze vzdálenosti 20 cm (pokud zrovna nejste Obama nebo někdo z jeho rodinných příslušníků).
Aby zastávek nebylo málo, zastavili jsme v bývalých teplárnách, které jsou nyní přestavěny na nákupní centrum. Zvenku příšerná podívaná se vevnitř rázem změnila ve vhodné místo pro lov oběda. Všichni měli hlad jako vlci a tak jsme se vydali vstříc tomu rakouskému bludišti směrem k McDonaldu. Udivilo nás, že i postarší vietnamská dáma rozumněla německo-anglické (převážně anglické) zkomolenině. Opět se tomu může divit jenom někdo, kdo je z Čech, protože i u nás je to obrovská vyjímka.
Konečně nás odvezli do města. Pomalu se ztmívalo a my chtěli cítit tu pravou vánoční atmosféru. Když jsme dojeli na místo, chvíli trvalo, než jsme se rozkoukali. Po delším koukání nám došlo, že jsme měli daleko větší očekávání, než bylo třeba. Akorát přicházelo postupné zklamání. Možná tam byla strašná spousta stánků a u některých se opět dalo mluvit česky, ale každý třetí se opakoval a my byli znuděni z těch nekreativních pouličních prodavačů, kteří se snažili v těch mrazech prodat každý litr různých punčů. Výzdoba byla sice pěkná, ale nemůžu doslova říci úchvatná. Samozřejmě to záleží na úhlu pohledu, protože krása je velice relativní pojem. Na celé trhy nám dali ale jen půl hodiny času!! Já vím, je to vrchol všeho. Celý den lítat po stavbách jak blbečci a potom proletět trhy rychlostí orkánu nebo podobné rychlé věci. Když jsme na místo srazu došli načas, čekali jsme stejně další hodinu na dvě ztracené duše, které neslyšely, v kolik sraz je. V tolika lidech ale nebyl ani v autobuse čas na nudu. Naše ne moc dobré pěvecké představení mělo úspěch a nakonec nás pobavil takový ne příliš bílý, zřejmě rakouský pán, který kolem autobusu protančil ve stylu něco mezi street-dancem a tectonicem - prostě nehorázným mixem naprosto psychózních pohybů. Abych Vás však neodradila od návštěvy Vídně nebo nějak rapidně nesnížila to Vaše očekávání, musím říct, že zajet si na pečené kaštany nebo brambory, za to opravdu stojí! Nic lepšího jsem v poslední době nejedla a pokud si myslíte, že na Staromáku nebo třeba v Rožnově pod Radhoštěm najdete stejné, tak se hluboce mýlíte. další věc, která se mi líbila, jsou památeční vídeňské zelené hrníčky, do kterých se nalévala jak horká čokoláda tak punč (podotýkám, že to není jako u nás, kde Vám dají punč do plastového kelímku, desetkrát recyklovaného, o tloušťce 1 mm). Záloha na hrníček byla tři eura a tak se každý mohl rozhodnout, jestli si hrníček vezme na památku, nebo raději ušetří. Mezi takovétoo šetřílky patří především 'Vídeňáci'.
Proto to zakončím takovým menším postřehem z naši naučné výpravy.
Rakousko je velmi spořádaná, čistá a finančně naprosto fungující země. Když projíždíte, nemáte šanci zahlédnout jakoukoli zřícenou stodolu, neomítnutou, bortící se stavbu, prostě nic. Mají totiž doslova v zákoně, že každý musí svůj nemovitý majetek udržovat v pořádku a čistotě. Pokud tomu tak není, postará se o to obec na své náklady, které pak majitel splácí. Pokud ne, přichází na řadu exekuce, ale je to téměř nulový případ. Na peníze se tam klade opravdu obrovský důraz. A když jsem potom chtěla koupit z trhů své drahé mamince alespoň nějaký suvenýr (dřevěné ozdoby na stromeček - ručně vyřezávané, které stály 9,90 eur) a nechala jsem zbylých deset centů mladému rakouskému prodavači, tak se na mě nejprve podíval velice divně a podezíravě a potom se usmíval a děkoval tak silně, že jsem měla pocit, že ze stánku vyleze a začne mi líbat ruce. Pokud tedy není vyloženě dané ve vyšší společnosti, že se nechá takové a takové dýško, nenechá Rakušák ani cent navíc. Jsou to hold šetřílci a snobové.
Bohužel taky vedou obrovský boj s jistou menšinou (podobně jako my) a jejich velkou dominantou (z našeho pohledu - opět) jsou ty stovky větrných elektráren, ale o tom zase někdy jindy.
